Základem tohoto plemene byli původní malí alpští koníci z jižního Tyrolska a z oblasti kolem Meranu a Bolzana. V okolí Hafflingenu v Ötzalských Alpách byl za použití orientálních hřebců, získaných v dobách tureckých válek, a noriků či snad i freibergerů vyšlechtěn malý kůň s mimořádným smyslem pro práci ve vysokém terénu. Původní těžcí alpští koně již vyhynuli.

Moderní haflingové mají v rodokmenu araba jménem El Bedavi. V kohoutku měří 134 až 142 cm, koně znovu křížení s arabem až 145 cm. Formát je obdélníkový, hřbet dlouhý 137 až 150 cm, obvod hrudi měří měří kolem 172 cm a holení 18 cm. Zbarvení je vždy ryzé nebo izabelové, typická je velmi hustá, bohatá zvlněná hříva a ohon plavé nebo stříbrné barvy. Hlava s velkýma očima a malými ušima sice není klasická, ale je velmi úhledná. Nohy jsou zdravé, korektní, záď silná a kopyta vynikají kvalitou. Chody jsou volné, krok dlouhý, v horském terénu velmi jistý. Nejlepší hřebčíny označují svůj odchov výžehem ve tvaru protěže a s písmenem H uprostřed. Předkové haflinga zdědili vlastnosti horských tarpanů a uchovali si je jako předpoklad pro práci v horách. Chov na pastvinách upevňuje zdraví koně, takže mají vynikající srdce, plíce a skvělou kondici. Původně byli všestranní, sloužili jako soumaři, k jízdě i k lehkému tahu. Uplatňovali se v lesnictví i v armádě. Také císař František Josef I. jezdil v pozdějším věku na haflingské klisně. Dodnes je toto plemeno populární v Rakosku, Německu, ve Švýcarsku a v Itálii. Dováží se i do ČR, ale jeho chov zde se soustřeďuje pouze na malých farmách a rančích.

Patří k nejstarším teplokrevným plemenům v Německu. Jeho chov vznikl v r. 1735v Celle nedaleko Hannoveru zásluhou hannoverského kurfiřta a druhého anglického krále z hannoverské dynastie, Jiřího II. V Celle se původně chovali slavné isabely, místní koně zušlechtění andalusany a araby, proslulí královští karosiéři. Později je nahradili windsorští bělouši a v Celle se začali užívat hřebci holštýnští, převážně vraníci, meklenburští a angličtí plnokrevníci a nakonec i koně trakénští. Tak vznikl dobrý jezdecký kůň hlavně pro armádu, ale také k lehčím pracím v zemědělství a k tahu. Po druhé světové válce však už o tyto služby nebyl zájem, a tak byl hannoverský kůň dále zušlechtěn anglickou krví. Stal se špičkovým jezdeckým koněm, oceňovaným zvlášť pro ochotu, učenlivost a skokové schopnosti. Uplatnil se v chovech po celé Evropě.

Je to masivní vznosný kůň o výšce 165 až 175 cm. Obvod hrudi měří něco přes dva metry, obvod holeně přes 21 cm a hmotnost přesahuje 600 kg. Je to velmi úhledný kůň, i když je na některých jedincích patrné dědictví po tažných předcích. Hlava je někdy těžší, profil je rovný, oči výrazné, krk dlouhý a elegantní, kohoutek výrazný a hřeb silný. Typická je velmi svalnatá záď s nápadně plochým křížem a dost vysoko nasazeným ocasem. Nohy jsou silné, kostnaté, s dobrými, výraznými klouby. Chody má energické a pružné. Kopyta má pěkně utvářená, spěnky krátké a nízké, pružný hlezení kloub. Vyniká jako drezurní kůň a skokan. Dnes slouží hlavně jako jezdecký kůň, zejména ve skokových soutěžích, ale osvědčuje se dál v lehkém zemědělství a v tahu. Bývají to hlavně hnědáci a ryzáci.

Někteří odborníci řadí hucula k severským plemenům poníků, jiní k tarpanovitým. Je to však zřejmě původní plemeno z východních Karpat a má tedy blízko k lesním tarpanům. Postupně se pak křížil s koňmi z okolních nížin a vzácně i s orientálními plemeny, takže se původní ráz poněkud setřel.

Hucul je v průměru 136 cm vysoký (klisna menší), dlouhý 142 cm a obvod holeně kolem 20 cm. Pevně stavěný koník se silnou kostrou má hrubší hlavu s rovným, vzácně klabonosým profilem na krátkém, svalnatém, dost vysoko nasazeném krku. Kohoutek je nižší, hřbet pevný. Nízko nasazený ocas je dlouhý a dost bohatý, hříva a kštice jsou husté. Nohy mají výrazné klouby, zadní bývají šavlovité. Zbarvení bylo původně šedé nebo plavé, dnes převládají hnědáci. Bílé znaky prozrazují cizí vlivy. Je dlouhověký, skromný, velmi odolný a dokonale přizpůsobený drsným horským podmínkám. Na svou velikost je neobyčejně silný, vyniká jistým krokem a obratností v terénu. Kdysi se po celý rok choval na pastvinách a přikrmoval se zřídka. Původně všestranný kůň k jízdě, nosič a soumar, vhodný do lehčího zápřahu a k méně namáhavé polní práci. Později se osvědčil pro potřeby armády a nakonec při přibližování dřeva, pro větší mohutnost se křížil s norikem a fjordským koněm. Dnes se pro tyto účely nevyužívá, hodí se k turistické jízdě, výcviku dětí a k léčebným účelům. Šlechtitelský chov je v Topolčiankách (Slovensko), chová se i v Polsku, Rumunsku a na Ukrajině. U nás jsou chovatelské kluby.