Toto miniaturní plemeno je výsledkem soukromé iniciativy. Argentinský chovatel Julio Caesar Falabella, majitel statku Recreo de Roca, vyšlechtil na základě shetlandských ponyů a velmi malého plnokrevníka plemeno, které vypadá jako miniatura velkého koně. Přesný původ těchto koní nebyl nikdy zveřejněn, ale je jisté, že se na jejich vzniku podílela příbuzenská plemenitba.

Výška falabelly nesmí v kohoutku přesahovat 76 cm, menší jedinci jsou cennější. Hlava nemá mít typické znaky poníka a má být přiměřená k tělu. Krk bývá dostatečně dlouhý, plec silná, ale záď slabší. Zadní nohy mívají sblížená hlezna, přední někdy náběh k „modlení“, holeně se poněkud rozbíhají. Kopyta jsou úhledná, dosti tvrdá, často se však objevuje náběh k těsnému, tj. příliš úzkému kopytu. Srst je hedvábná, bez podsady, hříva a ohon jsou nápadně bohaté a husté. Na spěnkách nesmí být ani náznak rousu. Odolnost těchto koníků je menší než u poníků, a proto potřebují soustavnou péči a v chovu velkou důslednost při odstraňování dědičných vad. U těchto minikoní jsou povoleny všechny typy zbarvení kromě strakáčů. V poslední době je nejžádanější zbarvení typu appaloosa, zejména spotted blanket, leopard a dark foreparts. Povahově je falabella velmi příjemná a inteligentní. Koník o hmotnosti kolem 20 kg se přirozeně neuplatní jako jezdecký kůň ani pro malé děti. Používá se v lehkém zápřahu do vozíků, které slouží spíše jako hračky. Jinak je to společenské plemeno, chované jako pet (mazlíček), po narození váží 6 kg. Potřebuje teplé ustájení.

Předky fellského poníka bili nepochybně drobní koně severského typu, chovaní už Kelty. Ti byli poměrně brzy ovlivněni černým fríským chladnokrevníkem, kterého údajně dovezli do Británie již římané. Ovšem i ve středověku se zušlechtění frísové dováželi do všech zemí severní Evropy. Později do chovu zasáhl již vymřelý galloway, rychlý skotský kůň. Patrně po něm zdědil fellský pony příslovečnou tvrdost, rychlost a skvělý klus.

Standard klade důraz především na konstituci a pracovní schopnosti. Přesto má pony malou, poměrně ušlechtilou a úhlednou hlavu s rovným profilem a velkými nozdrami a jemné žuchvy. Krk je poměrně dlouhý, hlava vysoko nesená. Plec je kvalitní, se šikmou lopatkou, trup svalnatý s dobře klenutými žebry a silnými bedry. Záď je poněkud skloněná, ohon bohatý, dobře nesený, hříva je hustá a kštice bohatá, nepřistřihují se. Silné nohy mají na spěnkách a holeních bohatý jemný rous. Obvod holeně nemá mít méně než 20 cm. Okrouhlá kopyta mají tvrdou modročernou rohovinu. Fellští poníci jsou většinou vraníci nebo tmaví hnědáci, zřídka bělouši. Bílé znaky jsou nežádoucí. Výška nesmí přesáhnout 143 cm. Fellští poníci mají živou povahu, jsou učenliví a ovladatelní. Vynikající je hladký klus, jímž urazí bez zastávky desítky mil. Zvlášť se oceňuje jejich vytrvalost a neúnavnost v práci i pod sedlem. Jejich domov, Cumberland a Westmoreland, jsou kraje neschůdné, a proto byli soumary a jezdeckými koňmi. Dnes se osvědčují i v lehkém tahu a jejich kříženci jsou vyhledávanými jezdeckými koňmi.

Tento původní skandinávský kůň se považuje za potomka tarpana. Hlavním střediskem jeho chovu je západní část Norska, význačné zejména fjordy, podle nichž kůň dostal jméno. Toto starobylé plemeno chovali již Vikingové jako válečné koně, jehož obrazy se zachovaly i na runových kamenech. S Vikingy se dostal do Velké Británie i na Island a značně ovlivnil tamní plemena. Dodnes je oblíbený v západní Evropě.

Je to nezaměnitelný typ, poměrně ušlechtilejší než jiní severští koně, má úhlednou širokou hlavu s rovným profilem a malýma ušima, jen žuchvy jsou příliš mohutné. Má obdélníkový formát, při výšce 132 až 145 cm je dlouhý asi 140 až 150 cm. Má krátký svalnatý krk, Téměř neznatelný kohoutek, zaoblený, dobře osvalený trup a široká prsa. Vynikající jsou krátké silné nohy s dobře utvářenými tvrdými kopyty. Typické je plavé zbarvení s výrazným úhořím pruhem na hřbetě a zebrování na nohách. Hříva a ocas jsou ve středním pásu černé, po stranách bílé, což je výjimečný znak. Aby dvoubarevná hříva vynikla, přistřihuje se stupňovitě. Fjordling je univerzální pracovní kůň, skromný, silný a výkonný. Osvědčil se v zemědělství i lesnictví, jako soumar i v zápřeži. Dobře chodí i pod sedlem, ačkoli má poněkud drobivý, nepříjemný chod. Je inteligentní a osvědčuje se v soutěžích. Má odvahu a v těžkém terénu vyniká obratností a jistým krokem. Užívá se k zlepšení pracovních schopností jiných plemen. V ČSR byl křížen s huculem (tzv. fjordhucul) pro lesní práce. nyní se z Norska hojně vyváží.

Patří mezi nejstarší evropská plemena. Soudí se, že jeho počátek je třeba hledat v době před 3000 lety. Je to původní severoevropské plemeno, blízké koni armonickému. Pochvalné zprávy nám o něm zanechali již staří Římané; chválili jeho výkonnost. Původní frís byl ovšem dost nevzhledný chladnokrevník, věhlas získal po zušlechtění orientální krví. Značně byl ovlivněn hlavně andalusany v době španělské okupace Holandska (16. a 17 století). Původně pracovní, pak rytířský kůň se postupně změnil na reprezentačního karosiéra, i když byl dost temperamentní a pohyblivý i pod sedlem. Vyvážel se do celé Evropy a ovlivňoval mnohá plemena. Spolehlivě předává svou černou barvu.

Smolně černý kůň bez bílých odznaků je vysoký nejméně152 cm a dosti těžký. Má dlouhou, ale úhlednou hlavu, nápadně pohyblivé uši, velmi bohatě zvlněnou hřívu a ohon a na nohách bohatý rous. Krk je obloukovitý, vysoko nesený, plec kvalitní, kohoutek výrazný, trup robustní a záď mocná. Poměrně krátké nohy jsou silné, s dobrými klouby a tmavými zdravými kopyty. Chody jsou výborné, krok vysoký, takže spřežení vypadá velmi působivě a hrdě. Proto byl frís nepostradatelný při obřadních průvodech, např. při pohřbech. Později sloužil jako klusák. Po první světové válce mu zůstala jen práce v zemědělství a byl málem na vymření. Zachránila ho holandská Královská chovatelská společnost, dnes je opět populární a vyváží se do světa. Je to věestranný tažný kůň, který se dnes uplatňuje i ve sportu. Slouží jako klusák zapřahaný do dvojkolky zvané gig, uplatňuje se v drezuřě i v cirkusu a dobře chodí pod sedlem, ovšem rekreačně.